28. září - Den české státnosti, výročí úmrtí svatého Václava
Osmadvacátého září roku 935 - starší prameny uváděly rok 929 - zavraždili družiníci Hněvsa, Česta a Tira v dnešní Staré Boleslavi devátého českého knížete VÁCLAVA I. z dynastie Přemyslovců. Stalo se tak na příkaz jeho mladšího bratra Boleslava I. Ukrutného, jemuž bratrovražda otevřela cestu ke krvavému převzetí moci, během něhož dal vyvraždit celé rodiny Václavových příznivců včetně nemluvňat.
Václavův život a jeho zavraždění, se ještě v 10. století stali, zdrojem náboženského Svatováclavského kultu. Jeho uctívání, se později v 11. a 12. století, šířilo nejen po celé zemi, ale například i do sousedního Polska či Ruska. „Svatý Václav se stal světcem, přímluvčím a ochráncem svého lidu v nebesích, a tak i symbolem, záštitou a svorníkem národní jednoty a síly.“ (citace historika J. V. Šimáka). Václavova vražda a oslava prvního českého světce a mučedníka, se staly vděčnou látkou církevních oslavných spisků a legend, které se pak šířily nejen doma, ale i za hranicemi. Připomínalo se hlavně, že zbožný kníže Václav, dal v zemi stavět kostely a povolal do země kněží ze všech křesťanských zemí. Na hradě Pražském, dal Václav založit kostel sv. Víta. Tam byly také nakonec pochovány jeho ostatky. V kapli katedrály sv. Víta na Pražském Hradě, se nachází také snad nejznámější socha Václava I. od sochaře Petra Parléře.
Každoročně se zde v tento den koná svatováclavská pouť a na Pražském hradě uděluje prezident republiky svatováclavské medaile osobnostem, které přispěly české státnosti.
Legenda o svatém Václavu
Kdysi dávno žil v naší zemi jeden kníže jménem Vratislav. Ten měl maminku, která se jmenovala Ludmila a měl také syna Václava. Kníže Vratislav svěřil svého syna Václava své mamince Ludmile. Ludmila byla dobrá, milá a vlídná paní, starala se o chudé, nemocné a sirotky. A kníže Vratislav si přál, aby jeho syn Václav byl po něm, až zemře, dobrým panovníkem české země.
Václav byl u té své babičky Ludmily moc rád. Četli spolu a vyprávěli si o příbězích lásky – třeba o polních liliích a nebeském ptactvu, nebo o vinařích, co pěstují dobré víno, o moudrých i nemoudrých pannách, o pastýři, co hledal zatoulanou ovečku a jiné zajímavé příběhy. Všechno, co Václav četl a s babičkou si vyprávěl, zůstávalo v jeho srdci, zrálo tam a vonělo.
Tak Václav vyrostl a dospěl v muže, který se však málo podobal ostatním. Nebyl takovým bojovníkem, který zlo oplácel zase zlem. Naopak věděl, že není dobré, když se lidé spolu nedorozumí a hned kvůli tomu zbytečně pořádají bitky a prolévají krev. Václav měl docela jiné zájmy. Naučil se, jak se z hroznů udělá dobrý nápoj víno. Sám vypěstoval rostliny vinné révy, staral se o ně a pak z nich udělal víno. A to víno se nepilo jen tak, ale při velkých slavnostech. Dovedl připravit i chléb. Věděl, že nejdříve musí zasít zrníčka obilí, až zrna vyrostou v klasy, tak je poséci a nová zrna z klásků semlít na mouku. A z té mouky pak teprve připravit chléb. Takový to byl kníže!
Proslýchalo se i to, že vládce české země Václav potajmu nosí na ohnutých zádech dříví chudákovi do chatrče, který si je sám nasbírat nemůže… A nebo, že v noci, aby ho nikdo neviděl, chodí k domu chudé ženy s dětmi a ke dveřím jim pokládá peníze…
A tenkrát se stalo, že jednomu kouřimskému knížeti se zachtělo získat Václavovu drahocennou korunu a vládnout české zemi. Ale ještě než kouřimský kníže s vojáky překročili hranice české země, tak Václav se svým vojskem už jim táhli naproti. Václav poslal kouřimskému knížeti posla se vzkazem: „Jestliže si přeješ usednout na můj trůn, proč bys zabíjel ty, kterým chceš vládnout? Ani já si nepřeji prolévat krev tvých věrných. Proto spolu bojujme jen ty a já, my sami. Ať potom panuje ten z nás, který zvítězí.“
„Ano, ten ať panuje!“ vesele souhlasil kouřimský kníže. Líbilo se mu, že neztratí jediného muže a přitom lehce získá českou zem. Říkal si: „Porazit Václava musí být hotová hračka!“
A mělo tedy dojít k souboji. Obě vojska stála ve velikém kruhu, do kterého vešel kouřimský kníže – velký, silný a zkušený z mnoha bitev. A proti němu mladičký Václav. Václav neměl strach a svůj meč držel pevně.
Tu najednou - stalo se něco zvláštního. Nad Václavovou hlavou zavířila průzračná křídla andělů a pod jeho tváří se objevil zářící kříž. Kouřimský kníže v tu chvíli padl na kolena, sklonil se do prachu a prosil Václava o odpuštění. Ten mu řekl: „Navrať se domů v míru a spokoj se s tím, co máš. Já tvého nic nežádám.“ Tak sv. Václav tehdy zvítězil a ochránil českou zem. A lidé věří, že svatý Václav nám pomáhá vždy znovu zvítězit, že jeho korouhev se zlatým křížem se vždycky znovu rozzáří, když už se zdá, že tma je nejtemnější… A proto můžeme do dneška mezi lidmi slyšet: „Svatý Václave, neopouštěj nás!“